A dostáváme se k poslednímu dnu prožitému ve Francii. Ve škole měli takový karnevalový den. Osobně se mi moc líbí, že se každý převlekl, za co chtěl, a prostě tak šel do školy. Viděla jsem tam hodně úžasných kostýmů.




Myslíš, že je všechno v pořádku. Jdeš stále dál, chvíli klikatou a chvíli rovnou ale strmou cestou, někdy stoupáš vzhůru a jindy zase utíkáš z kopce. Najednou zakopneš. O kámen, který se nečekaně objevil. Po pádu se zvedneš a jdeš vesele dál, jakoby se nic nestalo. Ejhle, zase zakopneš. To je divné, ale to se stává. Jdeš dál přes plno zatáček a najednou zase zakopneš a padneš k zemi. Je těžší zase vstát a jít. Je těžší dělat, že se nic nestalo. Zvedneš se, ale už se ti nechce pokračovat. Najednou nevíš, kam jdeš. Nevíš, proč vlastně někam chodit. Jen se ploužíš a díváš se okolo sebe. Přemýšlíš, proč se to stalo zrovna tobě. Když zase zakopneš, už tě to ani nepřekvapí. Chceš konečně dojít tam, kam bylo zprvu namířeno, jenže byl vůbec nějaký cíl? Čekáš a pozoruješ, kdy se dveře otevřou a konečně najdeš smysl tady toho všeho. Nic. ... Najednou je tu plno lidí, ale nevidí tě. Jsi pro ně vzduch a ty nevíš jak dál. Už se na to nemůžeš dívat. Kdy si tě konečně někdo všimne? Kdy se konečně otevřou dveře a ty budeš moct někam vstoupit? Nikdy. A nebo snad? Nevíš. Doufáš, ale po dalším zakopnutí doufat přestáváš. Sedneš si k okraji té podivné cesty a nemůžeš dál. Sedíš, pozoruješ okolí, ale už tě nezajímá. Víš, že pro ně nic neznamenáš. A pak, po ztracení úplné naděje na změnu, se konečně otevřou dveře. Vstoupíš.