Květen 2013

Francie 04.

20. května 2013 v 19:32 | Hanka Rose |  Fotky mé výroby
A dostáváme se k poslednímu dnu prožitému ve Francii. Ve škole měli takový karnevalový den. Osobně se mi moc líbí, že se každý převlekl, za co chtěl, a prostě tak šel do školy. Viděla jsem tam hodně úžasných kostýmů.



Absolventka klavíru

8. května 2013 v 22:03 | Hanka Rose |  Můj deníček
A je to tu. Konečně jsem se dočkala. Zítra mě čeká absolventský koncert, kde bych měla předvést, že jsem se za těch sedm let něco naučila. Když nad tím tak přemýšlím, byla to docela dlouhá a zajímavá cesta. S klavírem jsem začínala v první třídě jako asi většina dětí. Vybrala mi ho mamka. Nejprve to měly být klávesy, to ale nějak nešlo, tak se musel koupit klavír. První roky mě to bavilo. Nebylo to těžké, nemusela jsem moc cvičit a tak to byla spíše zábava. V páté třídě ale přišla krize. Nechtěla jsem cvičit, nešlo mi to a nebavilo mě to. Když už jsem parkrát proronila i slzu, rodiče mě nechtěli trápit a mohla jsem toho nechat. Jak já jsem byla ráda! Je pravda, že pak jsem ke klavíru sedla maximálně třikrát do měsíce. Až později, když se začala učit má o pět let mladší sestra, jsem tam sedala častěji, abych ukázala, že jsem stále lepší.

Francie 03.

6. května 2013 v 22:13 | Hanka Rose |  Fotky mé výroby
Připravila jsem další fotky z Francie! Znáte Pont du Gard? Je to nejznámější akvadukt ve Francii, který byl postaven za římské doby. Je to opravdu velkolepá stavba a tak jsem moc ráda, že jsem zrovna tam mohla být a projít se tam.


Francie 02.

5. května 2013 v 15:40 | Hanka Rose |  Fotky mé výroby
A máme tu druhou část fotek z Francie. První je fotka jejich školy, kde mě překvapilo, že tam visela i česká vlajka. Bylo to proto, že jsme tam my byli a že jsou naše školy nějak spřízněné. Moc se mi to líbilo.


Cesta

3. května 2013 v 19:27 | Hanka Rose |  Snažím se básnit a psát
Myslíš, že je všechno v pořádku. Jdeš stále dál, chvíli klikatou a chvíli rovnou ale strmou cestou, někdy stoupáš vzhůru a jindy zase utíkáš z kopce. Najednou zakopneš. O kámen, který se nečekaně objevil. Po pádu se zvedneš a jdeš vesele dál, jakoby se nic nestalo. Ejhle, zase zakopneš. To je divné, ale to se stává. Jdeš dál přes plno zatáček a najednou zase zakopneš a padneš k zemi. Je těžší zase vstát a jít. Je těžší dělat, že se nic nestalo. Zvedneš se, ale už se ti nechce pokračovat. Najednou nevíš, kam jdeš. Nevíš, proč vlastně někam chodit. Jen se ploužíš a díváš se okolo sebe. Přemýšlíš, proč se to stalo zrovna tobě. Když zase zakopneš, už tě to ani nepřekvapí. Chceš konečně dojít tam, kam bylo zprvu namířeno, jenže byl vůbec nějaký cíl? Čekáš a pozoruješ, kdy se dveře otevřou a konečně najdeš smysl tady toho všeho. Nic. ... Najednou je tu plno lidí, ale nevidí tě. Jsi pro ně vzduch a ty nevíš jak dál. Už se na to nemůžeš dívat. Kdy si tě konečně někdo všimne? Kdy se konečně otevřou dveře a ty budeš moct někam vstoupit? Nikdy. A nebo snad? Nevíš. Doufáš, ale po dalším zakopnutí doufat přestáváš. Sedneš si k okraji té podivné cesty a nemůžeš dál. Sedíš, pozoruješ okolí, ale už tě nezajímá. Víš, že pro ně nic neznamenáš. A pak, po ztracení úplné naděje na změnu, se konečně otevřou dveře. Vstoupíš.


P. S. Nevím, co mě to popadlo, ale jednou jsem prostě šla a něco podobného mi běhalo hlavou. Rozhodla jsem se to napsat.


© Hanka Rose 2010 - 2014