Naštěstí jsem si jela jenom zařídit průkazku na jízdné. Ale i tak. Když jsme s holkama přišly do šaten, připadalo mi to, jako by bylo odpoledne po škole, my stále prvačky, a prostě jsme si tam zašly na záchod. Pak jsem si uvědomila, že už prvačky nebudeme. Budeme starší a všechno bude zase úplně jiné. Přemýšlela jsem, že dospělí víceméně ani neřeší jeden rok, ale my studenti a žáci? Každý rok je něčím výjimečný - úplně jiný. Obávám se, že až budu pracovat, bude to pro mě dost stereotypní...
Taky mě štve, že existuje školní rok a kalendářní rok. Mám ráda přesnost a tudíž čísla. Tudíž mi vůbec nevyhovuje, když vím, že se nějaká událost stala v osmé třídě, ale už nevím jestli v roce 2009 nebo 2010. Ještě horší je vypočítat, které dva roky mám přiřadit k třídě první nebo třeba třetí. To se zase těším na pracující období, kdy to pro mě budou roky kalendářní. Obávám se ale, že když přijdou děti, zase se to zvrtne i v roky školní. Nemá to řešení a tak budu asi celý život počítat debilní roky, abych to měla přesně.
Každopádně si už začínám zvykat na to, že budu druhačka. Asi mi pomáhá fakt, že na gymplu budu potkávat známé o rok mladší lidi. Bude fajn řadit se mezi ty zkušenější.
Zítra se jdu podívat k nám na základku. To víte, mamka učitelka, takže, co se děje tam, vím vždy. Docela se tam těším. Až uvidím, jak se to tam za ten rok změnilo. Zajímavé je, že dřív měl člověk z těch učitelů fakt respekt a bál se, aby ho učitel v další hodině nevyvolal a podobně. Zhruba v říjnu (možná dřív), když jsem nějakého bývalého učitele viděla, ten respekt tu nebyl. Byl to jakoby starý známý, kterého jsem jen slušně pozdravila a hotovo.
Už když jsem se minulý rok dívala na děcka, co chodí naší známou a bývalou chodbou, připadali mi strašně malí a víceméně vůbec do té školy nepatřili. Už jsme tam nebyli my nebo ještě ti starší. Všichni odešli a ti malí je nenahradí. Obávám se, že budou každým rokem menší a menší a možná si na to časem zvyknu a už je budu všechny vnímat jako děti (možná puberťáky).
Je hrozné, jak se všechno mění. Dnes jsem si zapisovala do mého úplně nádherného diáře koupeného v Anglii narozeniny známých a i mou oblíbených osobností. Když jsem psala věk, připadalo mi, že všichni nějak zestárli! Možná je to i tím, že sama sebe stále považuji za patnáctiletou, i když je mi už šestnáct a půl. Jsem zvědavá, kdy se budu cítit aspoň na šestnáct :D






Když jsem se před půl rokem byla dívat na první stupeň své základky, nestačila jsem se divit, jak je malinká a jací prckové jsou ti páťáci. Mně vždycky připadala strašně obrovská a ti z páté třídy byli největší borci :) Je to zvláštní, když se naše vnímání s věkem mění, připadám si tak jako nějaký starý důchodce